Jazykový zákon

Zákon na ochranu jazyka českého

Je nutné přijmout Zákon na ochranu jazyka českého (vyjímka by mohla platit pro moravská a slezská nářečí a pro slovenštinu?)!

Zde by mělo být, že:

Vše musí být v češtině.
V případě, že dokument je dvoj- (více-)jazyčný, že čeština musí být:

1) na 1. místě

2) minimálně na 51 % (případně i více 60%, ...) plochy.

3) nahoře (verze v dalších jazycích pod ní)

4) vlevo (verze v dalších jazycích vpravo)

Na dalších místech si dovedu představit (ať si každý dělá, co chce) např. němčinu, angličtinu, ruštinu, polštinu, vietnamštinu, slovenštinu, cikánštinu/romštinu, angličtinu aj.

Pro mluvenou řeč bych doporučoval něc na způsob anlické "King's (Queen's) English". Vzorem pro spisovnou výslovnost by se mohla stát například výslovnost paní Evy Jurinové.

1. Maďarský „vzorový“ zákon o národnostných menšinách č. 77/93 v 48. paragrafe uvádza, že „vyučovanie maďarského jazyka v počte hodín a na takej úrovni, aby sa dosiahlo jeho osvojenie, je potrebné v menšinovom školskom zariadení zabezpečiť“.

2. V Lotyšsku je jedna z podmínek získání lotyšského občanství zkouška z lotyšského jazyka.

4. Státy, jenž mají jazykový zákon: Francie, Polsko, Slovensko, Lotyšsko, asi Estonsko, asi Litva.

Čeština v médiích bere za své

Konzumenti Českého rozhlasu a České televize mi dají za pravdu, že v těchto bedýnkách čeština nezřídka bere za své. Když si ještě moderátoři říkali hlasatelé a dbali na mluvnici i výslovnost, češtináři ani obyčejní smrtelníci, kteří mají alespoň průměrnou kulturní úroveň, nemuseli několikrát denně obracet oči v sloup.

V té dávné době prý měli v hlasatelně rozvěšeny archy papíru s výslovností méně obvyklých cizích slov a jmen, a když mluvili do mikrofonu, otvírali pusu, až to vypadalo legračně, ale zato jim bylo výborně rozumět, i když rozhlasová technika tehdy byla mnohem méně dokonalá než dnes.

Tehdy bylo možno považovat výslovnost, kterou člověk slyšel z rozhlasu, za normu. A dnes? Naši moderátoři (rky) neberou na vědomí, že existují i jiné jazyky, než je němčina nebo angličtina, a tak pravoslavné Velikonoce jsou paša (místo páscha), dokonce anglické slovo puzzle je pucle místo pazl. Komolení italštiny, španělštiny, franštiny, vlámštiny, arabštiny je rovněž příkladné. Jedna dáma na Praze pořádně neartikuluje, ale hučí, jiná seká věty na kousky naprosto nelogicky. Je to prostě zážitek. Když začátkem devadesátých let úroveň hlasatelů strmě poklesla, vysvětloval jsem si to (ale neomlouval) důsledkem tvrdého popřevratového kádrování, které neuznávalo jinou kvalifikaci než antisocialismus, a doufal jsem, že časem zvítězí profesionalita alespoň v nepolitické sféře. Kdepak, za dvanáct let se situace nezlepšila. A tak nevím, jde jenom o nízkou úroveň vzdělanosti, nebo o záměr?

Jaroslav Pačes, Metro.cz

... Jako většina lidí i já jsem sledoval hokej na olympiádě. Výkonem hokejisté rozhodně nezklamali, ale mrzí mě, že už řadu let se stydí za svou řeč. Nápis CZECH na dresech letos ještě vylepšili, že měli jmenovky bez háčků a čárek. Existuje jiný stát, který by měl na dresech nápisy v jiné než své řeči? Kdysi se pokoušeli i Slováci o nápis Slovakia, ale byli Mečiarem rázně přinuceni to napsat ve své řeči. Co se týká reprezentace, dřív to bývala čest, dnes se většina jen honí za dolary.

Stejně tak je to se jmény. Naší národní specialitou je prznit cizí příjmení, zejména u žen. A právě u sportovních komentátorů je to markantní. Kdysi jsem sledoval v televizi zápas v košíkové, kde hrálo brněnské družstvo s Bulharkami. Reportér se mohl ukoktat jmény Volkovová, Georgievovová a podobně. Byl už z toho tak zblblý, že i naši reprezentantku jednou pojmenoval Vodičkovová! Neříkám, že by se mělo u nás uvádět třeba paní Novák, ale aspoň cizí jména bychom mohli nechat tak, jak mají správně znít.

Ale to je jedno počešťování, jinak jsme vedeni „do Evropy“. Ani za Husáka u nás nebylo tolik ruských výrazů, jako je teď anglických či německých! Hitler chtěl náš národ poněmčit a netajil se s tím. Přesto k německým názvům byly uvedeny i české. Havel to bere z gruntu. A někdy to vypadá i humorně, když se třeba majitel autoumývárny nemůže rozhodnout, zda to nazvat německy nebo anglicky, aby nakonec zvolil kompromis CAR-WASCH!

Bylo by toho ještě dost, ale většina věcí je jistě známá, takže bych se jen opakoval. Všechny vás zdravím.

S. Neumann, Zlín

Sportovci jiných zemí mohou mít na dresech jména i s diakritikou a naši ne?!

David Elias

Evropané si brzy budou muset zvyknout na české háčky a čárky

Mezi dnešními patnácti členy Evropské unie se používá jedenáct oficiálních jazyků. Každý člen má právo se vyjadřovat ústně i písemně ve své mateřštině. Když bylo členů jen šest, to nebyl problém. Používaly se jen francouzština a němčina, byť s jejich přehláskami, stříškami nad samohláskami či ocáskem pod c - cédille, dále módní italština a méně frekventovaná holandština. V roce 1973 přibyla angličtina, která žádný problém nezpůsobila, ale dánština vnesla navíc přeškrtnutá o a dvojhlásku ae. Unijní technika pokaždé musela zavést znaky nového písma. V roce 1981 s příchodem Řecka nastala úplná revoluce se zcela odlišnou abecedou, ale Unie to přežila. Španělsko a Portugalsko pak obohatily písmo vlnovkou nad vokály, švédština vnesla nad samohlásky kroužky, finština vodorovné čárky nad a. Při příštím rozšíření se bude muset unijní technika znovu přizpůsobit a uznat mimo jiné české háčky. A členské státy už nebudou moci komolit česká jména a příjmení. Například bývalý československý prezident Beneš, o jehož dekrety se vedou spory v Německu a Rakousku, už by neměl být jako dosud Benes nebo dokonce Benesch, ale měl by mít i v EU poctivý český háček nad s. Jinak by mohlo dojít k záměně osob, kterou sice dosud bylo možné riskovat, ale až bude Česko plnoprávný a rovnoprávný členský stát EU, by to mohlo způsobit značné problémy. Třeba s nemocenským pojištěním nebo sociálním zabezpečením.

7. 8. 2002 - Právo - lan

Proč vlastně nepsat články jen anglicky?

V záplavě bezmyšlenkovitého přejímání cizích výrazů a všelijakých pokřivenin gramatiky i skladby českého písma i řeči se občas najde zoufalec,

jenž se snaží protestovat. Někdy jeho konání připomíná románového hrdinu zápasícího s větrnými mlýny. Všimněme si, že jakmile někdo kritizuje nadměrné a vskutku zbytečné užívání amerických slov, ihned je okřikován, že to »přece jinak nejde«, že je »to« již »vžitý« nebo »ustálený« výraz po celém světě a podobně. Samozřejmě že jen jazykový fundamentalista - jakých bylo i v Čechách hodně, když se v dobách obrození čistila čeština od německého nánosu - bude stále protestovat, že se používají takové termíny, jako »automatizace«, »kapacita« nebo »elipsa« a podobně. Nikdo přece nechce, aby se namísto těchto cizích slov používaly ryze české výrazy, které by fakticky představovaly dlouhé definice. Zkusme říkat například místo zmíněné automatizace samočinné řízení a kontrola výrobního postupu, anebo v případě slova elipsa uzavřená rovinná křivka oválného tvaru či namísto kapacita užívat výraz schopnost něco obsáhnout, pojmout. Dokonce by bylo naivní něco namítat proti takovým výrazům jako je například »western«, protože jen těžko bychom druhý den po návštěvě kina s tímto snímkem přátelům říkali, že jsme včera byli na »filmu s dobrodružným námětem z Divokého západu«.

O takové pročišťování naší řeči vůbec nejde. To bychom se brzy dostali k oněm pověstným jazykolamům, když se někteří rádobyobrozenci pokoušeli nahradit třeba slovo das Taschentuch, případně kapesník, výrazem nosočistoplena a podobně. Jde o něco jiného. Jde o poplatnost, o poklonkování před něčím, co není pro náš jazyk vhodné a co lze přece vyjádřit i odpovídajícím českým výrazem. Co říci tomu, že například průvodce televizního pořadu To snad není možný na ČT1 dne 9. ledna říká, že má nějaké džouky. Zřejmě chtěl říci vtipy (joke = amglicky vtip), ale to by asi nebylo příliš světové. Anebo opět na ČT1, tentokrát komentátorka pořadu Mezi proudy (14. ledna) hovoří o hudbě pro middle class. Mimochodem, zdalipak dotyčná dáma vůbec něco ví o společenských třídách a vrstvách, které existují uvnitř těchto tříd.

Zdá se, že některým českým novinám, jako například Mladé frontě Dnes, zbytečné používání cizích slov, kde má čeština vlastní bohatou zásobu, vůbec nevadí. Stačí letmo projít její stránky, jako například ve vydání z 8. ledna. Pan Jiří Kobělka kritizuje pořad nazvaný Sedmička televize Nova a zlobí se, že špičkoví čeští politici okázale ignorovali novoroční prezidentský projev a doslova dodává: »Opravdu se politici obou stran opoziční smlouvy nedohodli, že společně sníží novoročnímu projevu rating?« Panu autorovi je zřejmě zatěžko napsat namísto anglického rating český výraz ohlas nebo hodnocení. S jazykovou lahůdkou přišel pan Martin Říman, bývalý ministr dopravy a spojů, jenž ve stejných novinách ve stejný den píše ve svém článku Spálená země Evropa, že - cituji - »už několik opinion-makerů našeho veřejného života se vyjádřilo...« Opinion-maker to jistě zní světově (anebo světácky?), kdežto české tvůrce mínění je přece příliš přízemní. A do třetice Mladá fronta Dnes. Proč pan Jiří J. Steiger svůj článek v jejím vydání z 12. ledna nazývá Prezidentství for sale? Aby byl zajímavý, že zná tento anglický výraz? Cožpak by titulek Prezidentství na prodej případně Výprodej prezidentství nevyzněl? Autor má své autorské právo. Nelze mu je upírat. Ale i čtenář má své právo - podivit se a noviny s takovou češtinou prostě už příště nekupovat. A proč by vlastně takoví čeští publicisté nemohli napsat celý článek anglicky? Vždyť se dnes již tomuto jazyku učí většina naší mladé generace, z nichž mnozí studovali právě v Americe nebo v Anglii. Jistě by rádi posoudili, jak shora zmiňovaní a jim podobní autoři skutečně ovládají krásný jazyk Williama Shakespeara.

19. ledna 2002 - Haló noviny - Michal Rybín - redakční zpráva, http://halonoviny.cz/index.php?id=15039

Úřední jazyk je strohý a nezná bratra. Žádné květnaté obraty, ani stopa po soucitu. Často mu však není rozumět. Změní to ministr Bureš?

Praha - Ministra spravedlnosti rozčiluje, že se jeho podřízení neumějí vyjadřovat správně česky. "Spousta z nich jsou výteční odborníci. Ale jen si sednou za úřednický stůl, začnou se někteří z nich písemně vyjadřovat jako hotentoti," vzdychá Jaroslav Bureš. Zřejmě jako prvnímu mezi šéfy českých úřadů mu došla trpělivost a rozeslal úředníkům kvůli češtině oběžník. Nazval ho Koutek jazyka českého - příspěvek první: správné používání spojky KDYŽ. Upozorňuje v něm podřízené, že kultura jazyka je součástí kultury veřejné správy. Jedna z vět, které ministra zvedly ze židle, například začíná: "Konkrétní projevy tohoto pojetí trestního práva jako prostředku potlačování demokratických složek společnosti byly sice četnými novelizacemi trestního zákona v průběhu devadesátých let potlačeny, když v jednotlivostech (např. ve zmíněném ustanovení § 1 trestního zákona došlo i k podstatným změnám, k obnovení klasických institutů (viz rausdelikt v § 201a trestního zákona)..." Popuzen nejspíš tímto příkladem, ministr do oběžníku napsal: "... tento význam samotná spojka 'když' nemá, i kdyby se všechny učitelky češtiny na hlavu postavily. Zatím se na ni stavím pouze já při četbě některých dokumentů produkovaných úřadem, který řídím." A k tomu Jaroslav Bureš dodává: "Je smutné, že ani vzdělaní legislativci nedovedou používat správně spojky! Podepsaný jsem pod tím nakonec samozřejmě já," říká ministr. Jeho boj s úřednickou češtinou však bude složitý. "S tím se dá asi těžko něco udělat," míní Markéta Slezáková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd. Úřední záznam nemá rád volnější jazykový styl, protože administrativně-právní forma jazyka by měla zajišťovat přesnost zápisu. Ale nemělo by se to přehánět. "Ta věta, která zde posloužila jako příklad, není ani tak nesprávná po gramatické stránce, jako spíš po stylistické. Jazyk, který úředníci používají, je institucionální, to znamená, že oni nehovoří za sebe, ale za nějakou instituci a jejich snahou je, aby tedy byl vidět podnik, kde pracují, nikoli oni sami," říká odbornice. Spousta úředníků na ministerstvu spravedlnosti se Burešovým oběžníkem cítí dotčena. "Lidé si občas u mě v kanceláři postěžují," říká jedna z pracovnic zaměstnaných v Burešově úřadu. "Je to prý jako ve škole. Co je to prý za móresy, vracet jim k přepsání jejich práci." Ministr však má pro své lidi připraven další dáreček. Během ledna dostanou úředníci oběžník číslo dva. O tom, jak se úředník, který chce pracovat na ministerstvu, obléká.

MINISTR A JEHO OBĚŽNÍK

Z pera ministerských úředníků:

"Konkrétní projevy tohoto pojetí trestního práva jako prostředku potlačování demokratických složek společnosti byly sice četnými novelizacemi trestního zákona v průběhu devadesátých let potlačeny, když v jednotlivostech (např. ve zmíněném ustanovení § 1 trestního zákona došlo i k podstatným změnám, k obnovení klasických institutů (viz rausdelikt v § 201a trestního zákona) nebo také zavedení nových moderních trestů (např. trestu obecně prospěšných prací), ale jeho celková koncepce je i nadále represivní a nevyhovuje moderním uplatňovaným trendům tzv. restorativní (znovuobnovující) justice (srov. i nový zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě)."

Národ, jako historicky vzniklá pospolitost lidí, je v novověku obvykle určován jazykem. Je nezvratnou skutečností, že se jednotlivé jazyky postupně času vyvíjí, ubírají určitým směrem, ovlivněny vývojem světové civilizace. Otázka však je, zda jde o trend pozitivní či naopak.

Často si říkám, kam se ztratila vynalézavě bohatá čeština Vladislava Vančury, která duši a mysl pohladí a také jazyk zohební. Žijeme všichni příliš uspěchaně a to se projevuje i v našem způsobu vyjadřování. Závratně do našeho jazyka vpadla technika s elektrotechnickou záplavou všeho druhu. Do češtiny se tím vluzují výrazy odvozené z cizích jazyků, nebo přímo cizí slova či dokonce všelijaké zkratky, které u nás získávají domovské právo.

Přímo katastroficky působí Sms-ková deformace jazyka, a to nejen při psaní SMS zpráv, ale i při užívání internetu. Tak zvaný »on-line pokec« na internetu bývá skutečně prznění našeho jazyka v pravém slova smyslu. Co však říci volacím kartám označovaných: - go street - go hot - go chat - go bravo - go party -, které se pod těmito názvy zcela běžně v obchodech nabízí?

Během zimní olympiády jsem jednou v noci sledoval přenos souboje dvou družstev v metané. To, co předváděl český komentátor, mi trhalo uši a bralo dech. Zcela běžně do éteru chrlil věty: »Další frís, odhozený gárd. Posun za tý lajn. Zahrát za beg lajn. Hrozí dabl tajk out. Skip se musí rozhodnout. Opřít se do slajdu. Dobře rozehraný end.« Často jsem nevěděl, zda nekomentuje cosi z jiné planety. Ono speciálně ve sportu platí nezdržovat se a nelopotit s češtinou a rovnou převzít cizí slovo. Jak však mají cizím slovům porozumět lidé, kteří hovoří pouze řečí své vlasti? Co jim např. říkají slova: futsal, squash, florbal, toeloop či dokonce krkolomná motoskijörink nebo shörttrack? Přesto se tyto výrazy vyskytují bez jakkoliv snahy nalézt výstižný český ekvivalent.

Jiný příklad. Na Karlově náměstí v Praze se konečně zaplnila proluka na rohu Resslovy ulice. Vznikla cizácká stavba s příznačně zneuctěným pojmenováním »Charles Square Center«. Jak by asi tato slova přečetla má maminka, která celý život prožila na venkově a znala jen rodný jazyk? Je to k pláči nebo k vzteku a bouchnutí do stolu.

Někdy se však podaří náprava. V Praze 9, kde jsem zastupitelem, jeden přenáramně snaživý podnikatel začal lákat zahraniční klientelu do svého nového hotelu tak, že jej pojmenoval »Kaiserskrone«. Požádal jsem starostu, abychom hoteliéra přesvědčili o hlouposti takovéhoto názvu. Kupodivu, za týden byl štít vyměněn.

Se zcela obyčejným používáním angličtiny se setkáváme všude kolem nás. Nejde jen o televizi, rozhlas a tisk, ale vkrádá se nám do každodenního života a my si s tím neumíme poradit. Je to dobová záležitost. Kdo se chce pyšnit nápadnou světovostí, opouští např. prosté a srozumitelné slovo »promiňte« a napravo nalevo rozdává »sorry«. Podobně tak zaznívá »OK«, »drink« apod. Bohužel, lidé začínají na tato slova slyšet a přizpůsobují se.

Nerad bych byl obviněn z podceňování znalostí cizích jazyků. Chci pouze upozornit, že zanedbáváním rodné řeči a nekritickým přejímáním cizích výrazů ztrácíme část ze základních znaků, které nás odlišují od jiných národů, a to je povážlivá věc, jíž musíme čelit ve všech jejích projevech.